Úvod > Články > Napsali o nás > Zaklínání malým Radkem

Zaklínání malým Radkem

Zakletí. Moment, v němž se běžné a známé stává nerozpoznatelným a obrysy známého světa ztrácí svou platnost. V zakletí můžeme být překvapováni světem, o němž doufáme, že mu rozumíme. Zakletí zpochybňuje naše představy o světě: o temném lese, do něhož se bojíme vstoupit, o jasném a klidném dni uprostřed rozkvetlé louky. Akvarelově rozpité okraje stromů a jehličky větví jako třásně znejišťují dospělé snad více, než děti – až na to, že každý dospělý je trochu dítětem a dítě je malým dospělým. Rozdíly jsou možná pouze zdánlivé. Zjednodušující princip fantazie je však natolik lákavý, a odlišný od šedých a těžkých obleků a kravat, že se jím nechal zlákat nejeden básník, nejeden divadelník …

Autoři inscenace pracovali s principy oživení neživého, převrácení a narušení hodnot. Popření dichotomie bylo zřetelné již v rozostření genderových znaků. Každá část textu vyžadovala od sboru poněkud jiné uspořádání, přesto se režie v choreografii (a potažmo i ve scénografii, neboť ta byla tvořena pouze členy sboru) držela klasického tvaru písmene „U“, který různě variovala. V některých momentech choreografie umožňovala volný přesun jednotlivých sboristů. Voicebandový sbor byl v určitém momentu rozdělen na dvě poloviny. Toto rozdělení nebylo z pochopitelných důvodů genderového rázu (Šturmův koncept ÚSTAFu a Voicebandu.cz zdůrazňuje mimogenderové charakteristiky), zároveň odpovídalo požadavkům dvou vyvážených částí sboru. Rozdělení na dvě přesné poloviny se objevuje v mnoha přírodních společenstvech. Vyjadřuje jednoduchou hierarchizaci – poloviny jsou vyvážené a každá plní danou společenskou úlohu. Poloviny sboru mají také specifické úlohy, přičemž jedna zdánlivě postupuje proti druhé (jedna skupina opakuje text pozpátku), ale zároveň se podporují a existence jedné bez druhé by nebyla možná. Sedmadvacetičlenný sbor voicebandu byl stylizován do klasických barev, které má uskupení v oblibě – červené, bílé a černé. Členové sboru měli různě stylizované kostýmy; vypadali například jako důstojník armády, farář, barokní šlechtična nebo renesanční kurtizána. Příznačný je cit pro detail, který dodržovala i kostýmní složka (velký oblek na holém těle, detail rudého kapesníku v klopě saka) a je pandánem k jemnocitu voicebandové úpravy textů Radka Malého.

Zdeněk R. Šturma se ve své roli lehkou, nikoliv perziflážní či naivizující dikcí přibližuje postavě malého Radka, pro něhož je temný les světem objevů a záhad, které na vyzdvižení z temných tenat teprve čekají. Provází diváka příběhem stínů a obrazivých her. V některých momentech mu dává příležitost, aby se sám nechal unést vlastními vzpomínkami na babičku, která znala zaklínadla, pohádky, příběhy… To my sami můžeme skrze vlastní vzpomínky nahlédnout do hlubin vlastního dětství. V Dětství Nivasia Dolcemara Alberto Savinio, bratr Giorgia di Chirica píše, že ke konci života všichni staneme před temným hvozdem své mladosti. Spolu s texty Radka Malého ve voicebandové úpravě Zdeňka Šturmy se tomuto hvozdu přibližujeme již nyní (příznačně v den Památky mrtvých).


FOTO: Lukáš Smýkal

V některých momentech Zaklínání se pracuje s principem převrácení, který navazuje na rámec oživení, jednoduše kouzla. Jedna polovina sboru recituje pozpátku a vytváří z opakujících se slabik a slov cykly. Tento princip, ve spojení se Šturmovým výstupem o přesýpacích hodinách, v němž evokuje představu, že jejich převrácením se převrátí také tok času, připomíná závěr Případu pro začínajícího kata Pavla Juráčka: „Poslechni, Vyskoč, jdou ty hodinky pozpátku, nebo se mi to jen zdá?“ „Co pořád máte? Copak vám nestačí, že tikaj?“ Převrácení toku času je dalším reversním prvkem, který lze sloučit spolu s ostatními pod pojem „zakletí“. Touha po výměně společenských rolí, znatelná v karnevalu či masopustu, po změně zvyklostí a společenských konvencí je v inscenaci tematizována, což koresponduje se samotnou povahou sboru a Voiceband.cz, který je genderovou integrací a je charakteristický jistou androgynností.

Hádanky, důležitá součást sbírky Malého, jsou v rámci inscenace užívány podobným stylem, jako v divadle pro děti. Vyžadují diváckou interakci, ke které také během představení několikrát došlo.

„Je to ježek zelený,
ale kaktus ne!
Kdo si na něm ustele,
asi neusne...
Ale kdo ho otevře,
ten se podiví:
na povrchu pichlavý,
uvnitř hladivý...“

„Kaštan!“, zaznívalo z napjatého hlediště. Koncept dětskosti se vracel, aby nám připomněl, že není tolik vzdálen dospělosti.

„Znám ulici, má jméno Za zdí.
Je rovná. Má směr, rohy ne,
a navečer ji kočky brázdí
jak utajené bohyně.
Znám ulici, má jméno Za zdí,
je dlouhá. Má směr, rohy ne.“

Rytmizace a provedení této básně vycházelo i v pohybové rovině z evokace linearity stěny, zdi. Verš „Je rovná, má směr“ je traktován mládenci, stojícími „za zdí“, a doplňován gesty, směřujícími kamsi do hlediště. Inscenace, rozdělená do dvaceti voicebandových čísel, není zdaleka věnována pouze dětem, ačkoliv z dětské poetiky vychází. Vybroušené představení voicebandového tvaru osciluje mezi proměnou běžných jevů a věcí a různými druhy vnímání okolního světa. Na další reprízy se můžeme těšit v postapokalyptickém roce.

B. Grögerová/R.Malý/Z.Šturma: Zaklínání malého Radka, režie: Zdeněk Šturma. Premiéra: 2.11. 2012. Psáno z reprízy 23.11.

Citováno ze stránek www.rozrazilonline.cz

Autor: T. Kubart Čas vydání: 12:48 17.12.2012